Adéla Marie Jirků
Mařka

Řekněte nám něco o sobě. Odkud pocházíte a co vnímáte za Váš první střet s výtvarným uměním. Jak se Vaše tvorba vyvíjela od studia?

Narodila jsem se v Praze, pocházím z Valašska a považuju se za Čechoslováka. Můj první střet s výtvarným uměním bylo narodit se malířovi a učitelce, plazit se s holým zadkem po rozmalovaných obrazech a skrz stránky dětských knížek se propíjet do kouzelných poetických světů ještě dřív, než jsem si je pak uměla přečíst. Po studiích se má tvorba docela dlouho nevyvíjela nikam, pracovala jsem v kavárně a potom několik let na plný úvazek ve firmě na výrobu knižních papírů, až jsem došla do tak vysokého bodu frustrace, že se vůbec nedostanu k tvorbě, že jsem z toho byla nemocná. To bylo pro mě zásadní uvědomění, že bez tvorby můj život nemá smysl. Následovaly roky hledání, kdy jsem se snažila uvolnit křeč snažení. Ilustrátorská a malířská kolej se mi rozjely každá úplně jiným směrem. V ilustraci jsem zůstala svázaná perfekcionalismem, zatímco v malbě se cítím svobodná a dovoluji si figurální i perspektivní nesmysly.

Jaký je váš proces a přístup v tvorbě? Nastiňte, jakým způsobem započne práce v ateliéru na daném projektu?

Pokud mám nějaké zadání, třeba ilustrace knihy nebo vzdělávacího projektu, tak se ponořím do rešerše, abych se tomu dostala pod kůži a mohla se nacítit na to, jakým způsobem látku zpracovat, jaká technika jí prokáže dobrou službu. Když dobře poslouchám, tak mi přijde, že si každá věc pak o to nakonec sama řekne, jak ji mám udělat. Když jde o ilustrace knihy, tak to znamená, že ji musim aspoň třikrát celou přečíst, dělat si výpisky, schémata nápadů na nástěnku, a zkoušet a zkoušet. Platí u mě pravidlo, že až na papíře se začne ukazovat, která cesta bude fungovat a kudy cesta nevede, nejde mi to ošidit/ zrychlit, že bych si to jen představila v hlavě. 

Co je prvotním impulsem vedoucím ke vzniku děl. Na co Vaše díla poukazují, nad čím se zamýšlí a vypovídají?

Pokud je to projekt můj, tak to vychází z vnitřní potřeby něco zpracovat, která je tak silná, že překoná i mou chronickou únavu. Takže každá i lehká radostná malůvka je v mém případě výsledkem přemáhání a síly vůle, že prostě strašně potřebuji něco konkrétního zpracovat, ikdyž mě tak bolí hlava. Kromě Mařky se soustavně nejvíc zabývám motivem krajiny, která je pro mě univerzální výrazový prostředek, věšák na emoce. Mám takový milostný vztah s valašskou krajinou. Když jsem v Praze, tak na ni toužebně myslím a při malování jako bych ji hladila. Když pak přijedu na Valašsko, tak tam netvořím, tam se snažím při práci kolem chalupy užít si každou chvíli, ukládat si do hlavy a do srdce tu krásu a barvy, co vidím, abych to pak v Praze v ateliéru mohla vytáhnout z paměti a být na dálku s ní.

Pracujete vědomě v kontextu současné umělecké scény? Odkazuje vaše práce na nějaký umělecký směr nebo Vás zásadně ovlivnil určitý autor či země?

Vědomě se k žádnému uměleckému směru nevztahuji, ale mám oči a srdce dokořán, takže přes sebe určitě filtruji i kontext doby, ve které žiji. Určitě mě zásadně ovlivnil tatínek, jako malá jsem se po něm opičila a v dospívání se zase naopak vymezovala. Jeho ilustrace k Marquézovým Sto rokům samoty a Bulgakovovu Mistru a Markétce, vydaných v druhé půlce osmdesátých let, v době narození mě a mé sestry, považuji, i přes snahu být objektivní, za mistrné.

Je pro Vás důležité sledovat, jak Vaši tvorbu vnímají ostatní? Vybavujete si nějakou konkrétní reakci, která Vám přišla zajímavá, nečekaná nebo třeba překvapivě úsměvná?

Když si za něčím opravdu stojím, tak mě nerozhodí poznámky ostatních. Ale občas si vůbec nejsem jistá, co jsem to vlastně vytvořila, a to jsou chvíle, kdy mě nejvíce zajímá, jak to na okolí působí a potřebuji konzultaci někoho s odstupem, abych rozklíčovala, co to ze mě vylezlo, moje sestra to dokáže velice trefně rozseknout. Je pro mě důležité, aby mé obrazy dělaly lidem dobře, ikdyž nejsou prvoplánově čučavé.

Přibližte nám koncept Vaší výstavy a jaké jsou plány do budoucna. 

Na výstavě v Galerii Sýpka bych chtěla návštěvníky vytrhnout z každodenních starostí a civilizačních nánosů a vtáhnout je do prostého, malého, pomalého světa Mařky, mé hluchoněmé “tety” z Valašska, co celý život pásla ovce kolem rodné dřevěnice a nepoznala nic mimo její kilometr čtvereční. Chtěla bych ukázat, že to vůbec nebylo málo.

Do budoucna bych se chtěla i ze zdravotních důvodů více věnovat volné tvorbě a méně se stresovat s termíny, kvůli kterým pak musím pracovat po nocích. Zádrhel je v tom, že to už si říkám delší dobu, ale vždycky přijde nějaká nabídka, kterou nedokážu odmítnout, protože si vůbec neumím představit, jak se s tím poprat, a to mě tak strašně zajímá, že to musím vzít, abych se dozvěděla, jak to dopadne.