ATELIÉR DESIGN SKLA UTB ZLÍN, TOMÁŠ KREJČÍ, KRISTINA MAŇÁKOVÁ
Z povahy věcí, A mezi kopci okamžik

Ateliér Design Skla

Kateřina Bušová, Irena Czepcová, Matija Jankovič, Adéla Kadlčáková, Lucie Kramářová, Amanda Lee, Maria Sixtová, Michaela Spružinová, Petr Stanický, Robert Vlasák, Alžběta Vocelová

Ptáme-li se co sjednocuje generaci studentů, které se někdy říká generace Z, tento průřez šesti ročníků studentů ateliéru Design skla na Fakultě multimediálních komunikací nám to určitě neusnadní. Je pestrý – vzniklé i vznikající artefakty, design spojuje hledačství vlastních vyjádření, objekty reagují na současné trendy ve vizuálním umění, vždy ale akcentuje společensko-kulturní specifika. Nejsilněji rezonují témata vzpomínek, emocí, ale také transformace přírody a krajiny.

Na výstavě se také představují pedagogové ateliéru. Michaela Spružinová je něžná i syrová zároveň. Normám konvenční krásy navzdory, pracuje s lidským tělem takovým, jaké je. Výraznou rovinou v její práci se tak stává právě posouvání hranic ve způsobu vnímání toho, co je většinově považováno za dokonalé, a to jak u skla, tak u lidského těla. Tento přístup se odráží také v samotné práci s materiálem, umělkyně skrz náročný proces opětovně zpracovává odpadní sklo, ze kterého vytváří objekty, jež přímočaře i s autentickou dávkou sarkasmu odhalují fetiše konzumního světa, pop kultury a zároveň přehlíženou přirozenost lidského těla. Vznikají tak intenzivní skleněné plastiky, reliéfy plné přiznaných nedokonalostí, tvarů vyhnaných do absurdity i skrytých paradoxů.

Ireně Czepcové je vlastní silná materiálovost, kdy u ní sklo probublává a tváří se jako chládnoucí láva, ale i tělesnost, kdy do skla přetavuje odlitky části lidského těla. Jsou to určité záznamy jednoho okamžiku, osobní intimní situace, při které odlitek těla vzniká. Probíhá zde bezeslovný dialog mezi jejím „objektem zájmu“ a ní samotnou, která je potom strůjcem celého transformačního procesu. Výsledkem jsou intimní krajiny, horizonty lidského těla, které jsou tiché, jemné, meditativní. Zároveň se v současnosti věnuje světelnému objektu přitom má velkou erudici ve světě designu.

Tvorba Petra Stanického k nám promlouvá různými formami transformacemi materiálů každodennosti. Jeho site specific instalace, jsou velice důmyslně zpracované, vzájemně se podporující jak v koncepčním řešení ale i v samotném materiálu. Některé svařované kovové sítě, jsou jakou si organizovanou strukturou, kresbou v prostoru. A její ukotvení mnohdy nalézáme v transparentní ploše skla, která je efemérní poslední složkou k dokonalé prostorové instalaci.

V tvorbě Alžběty Vocelové je čitelná soustředěnost, ale také jakási bytostná hravost a radost z tvorby samotné, která je komunikována skrze fantaskní svět a tvory v něm. Oproti tomu Kateřina Bušová navazuje na své dlouhodobé fotografické zkoumání díla Jana Blažeje Santiniho Aichela, přičemž v současnosti se zaměřuje na fenomén ikonografie sv. Jana Nepomuckého. Pro tvorbu Marie Sixtové je charakteristický velmi citlivý rukopis a práce s ilustrací, pro kterou neustále hledá novou vizuální i materiálovou formu. Matija Jankovič do skleněných, utavených obrazů uzamyká děj a dokumentuje záznam stop, vznikajících při hře na bicí nástroje.

Ateliér Design skla Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně se věnuje cílenému uměleckému vyjádření na multidisciplinární úrovni. Neklade důraz na české sklářské postupy, ale naopak se snaží etablovat svébytný konceptuální názor, který je stěžejním bodem procesu tvorby.

Tomáš Krejčí, Kristina Maňáková

Tomáš Krejčí v rámci výstavy navazuje na svůj disertační projekt, který se zabývá sledováním objektu, světla a prostoru v současném městském prostředí. Často pracuje s percepcí člověka při světelných a prostorových intervencích. V rámci výstavy se zaměřuje na fenomén industrializace krajiny, konkrétně na stavbu dálnice v těsné blízkosti Hostýnských vrchů, která významným způsobem proměňuje krajinu, ale také životy obyvatel v okolí. Rozměrné krajinné stavební zásahy vyvažuje myšlenkami, které byly vlastní zejména autorům první poloviny 19. století, a to fascinací právě krajinou, která může být interpretována jako posvátnost, člověka hluboce přesahujícího. Zároveň je téma přesahu smylového prožitku obsažena také v pojetí světelného objektu.

Kristina Maňáková rozvíjí své dlouhodobé zkoumání vztahu člověka, místa a prostoru. Instalace vytvořená pro Galerii Sýpku funguje jako prostorový zvukový nástroj, vybízející účastníka k navázání interakce. Lze jej také chápat jako prostorové haiku, do jehož děje divák může, ale nemusí vstupovat. Maňáková ve své tvorbě uplatňuje princip, spočívající v propojení využití surových materiálů a čistoty nejzákladnějších geometrických forem. Skrze děj, formu a čin transformuje chápání prostoru, pro nějž je zásadním právě sled událostí v konkrétním okamžiku.

Autoři skrze světlo a zvuk vypráví příběh pomíjivé krajiny a člověka ve vztahu k okolnímu prostoru. Oba autoři jsou doktorandy v ateliéru Design skla ve Zlíně, pod vedením prof. MgA. Petra Stanického, M.F.A., a současně se věnují provozu a kurátorství nezávislé galerie Komnata ve Zlíně.

Doprovodné programy