Ondřej Filípek
Paralelní balanc

Síla osobitého sochařského výrazu Ondřeje Filípka (1993) spočívá především v podpůrné komplementaritě objektů a postav, ve vytváření situací-prostředí, aniž by byla přítomna narativnost. Jde o sugestivní společenství objektů industriální povahy a deformovaných figurálních torz. Autor zachází s imaginativním prostorem úzkosti z patologického charakteru prostředí. Nepracuje s okázalou expresí, ale transformuje ji prostřednictvím specifické útrpné uzavřenosti tvaru, čímž účinek významu umocňuje.

Divákovu pozornost jeho sochy poutají jakousi permanentní deformací tělesného tvaru. Tu není třeba nahlížet jako přímou negaci reálné podoby interpretovaného, ale spíše jako prostředek k odhalení těch oblastí vnímání, které nás přivedou k hlubšímu smyslu pro realitu sochy. Můžeme zde citovat malíře Francise Bacona, jenž k vlastnímu pojetí portrétovaných vysvětluje: „Chci jejich vzhled zdeformovat až k nepoznání, ale tou deformací se dostat zpátky k zachycení jejich vzhledu.“ V souvislosti se sochami Ondřeje Filípka se nabízí připomenout i dalšího existencionálně zaměřeného autora – Alberta Giacomettiho, jenž opakovanou tvůrčí zkušeností dospěl k závěru, že nejdůležitější na soše je hlava, přesněji řečeno pohled. Právě tento moment Filípek často úplně ruší, přitom ale neztrácí významovou čitelnost svých soch. Pracuje s anonymností figur, volí ale formu postavy vertikální, vyvýšené a uzavřené do své osamocenosti, což můžeme interpretovat jako zřetelný symbol.

Filípkovy figury-torza jsou současně statická i labilní. Postavena do vymezeného prostoru, buď vyvýšena podstavcem, nebo bariérově ohrazena. Živost organického tvaru je neoddělitelně prolnuta s tvarem technicistně chladným. Na jednu stranu je tedy přítomen výraz lidsky zneklidňující, na druhou odtažitě odosobněný. Obdobně pak u končetin postav si nejsme jisti, zda nejde spíš o protézy. Celek je živý i neživý. Figura se proměňuje v objekt.  

Přítomnost odosobněné formy může náležet k té rovině autorova výrazu, kterou lze realizovat i prostřednictvím média fotografie. Nabízí se zde připomenout Filípkovu účast na výstavě Národní galerie Možnosti dialogu v Salmovském paláci roku 2018. Jeho sochy byly totiž prezentovány v sousedství děl Arnulfa Rainera, jehož charakteristické černobílé autoportréty pojednané expresivní malbou obsahují podobnou výrazovou dvojdomost. Fotografická odtažitost může mít ale i takový účinek, kdy diváka naopak do skutečnosti vrací s větší razancí.

Vzhledem ke zprostředkovaným významům připomeňme umělecký dialog prací Ondřeje Filípka s malbami Jakuba Janovského nazvaný Šest prstů, který byl letos rozehrán v pražské galerii DSC. Oba autoři v tvůrčí vzájemnosti odkrývali z hlubin psychických prostorů témata vydělení, vyloučení jedince z definovaného celku, momentu emočního zraňování, krutosti, mentálního znehybnění, odcizení.  V současné instalaci pro galerii Sýpka nechává Ondřej Filípek více promlouvat materiálové významy. Dříve betonové je nyní molitanové, zranitelná měkkost je zprostředkována i sádrovou figurou. Může být metaforou pozvolného psychického vymaňování se z dříve akcentovaného, otevírání se, vnitřní zpevňování.

V souvislosti s vystavenými pracemi je možné připomenout i několik zajímavých kontextů z českého uměleckého prostoru. Specifická uzavřenost tělesné formy například asociuje sochařskou stylizaci Zbyňka Sekala. Ten obdobně expresi nepoužíval ostentativně, čímž její psychologický účinek posílil. Vzhledem ke stylizaci lidské figury v duchu deformace je namístě zmínit sádrovou sochu Stanislava Podhrázského Jeníček z konce čtyřicátých let. Její obsah reflektoval pokřivenost poválečného stavu světa a umělecká forma vypovídala o prolínání existencialismu a surrealismu. Tehdejší výtvarné výpovědi často používaly hybridní kombinaci tělesných a technických fragmentů. U Podhrázského soch se v téže době objevovaly anonymní prázdné tváře. Filípkovy figurální tvary jsou bezhlavé, nebo hlava nese rysy lebky. Interpretace estetiky deformovaného tvaru až do stádia zmrzačené postavy není rozhodně jednoznačná. Jan Kříž například použil sousloví „vstřícné mrzáctví“, když komentoval instalaci Zdeňka Berana Rehabilitační oddělení dr. Dr. z počátku sedmdesátých let, ve které se pod expresivními distorzemi figurální tvar úplně ztrácí.

Obdobně Ondřej Filípek, ač v odlišných společensko-historických souvislostech, poukazuje na potřebu oživování lidského rozměru stávajícího způsobu existování, na hraniční moment situace.

Záměrné sochařské zmnožování deformovaných figur. Stav, na který je možno reagovat. Možnost pro jeho přirozenou kompenzaci. Paralelní balanc.

Ondřej Filípek narozený v Rožnově pod Radhoštěm absolvoval roku 2018 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství I, J. Róna, 2013, a L. Rittstein, 2014–2015; Ateliér figurálního sochařství a medaile, V. Míča, 2016– 2018). V témže roce byl zastoupen na výstavě Možnosti dialogu v Salmovském paláci Národní galerie a proběhla jeho samostatná výstava v pražské galerii Stone Projects. Letos jeho práce představila Galerie hlavního města Prahy v Colloredo-Mansfeldském paláci na výstavě Vaz v rámci cyklu Start Up, vystavoval společně s Jakubem Janovským – Šest prstů v pražské DSC Gallery a nedávno prezentoval soubor prací v (A)VOID Floating Gallery v Praze. Současně úspěšně působí i ve sféře hudby, jako člen punkové kapely Vole.

Iva Mladičová

Doprovodné programy

13.11.2019 Vernisáž výstavy Ondřej Filípek - Paralelní balanc za účasti autora

13.11.2019 Vernisáž výstavy, úvodní slovo Iva Mladičová

13.11.2019 Vernisáž výstavy hudební doprovod Jazda

18.11.2019 Komentovaná prohlídka SUPŠ Sklářská

22.11.2019 Workshop Materiál 

29.11.2019 Komentovaná prohlídka s kurátorem výstavy

03.12.2019 Přednáška Výtvarné tendence v současném sochařství

06.12.2019 Komentovaná prohlídka pro ZŠ

10.12.2019 Workshop Socha 

17.12.2019 Přednáška Figura jako nositel výrazu 

03.01.2020 Slavnostní dernisáž výstavy