František Matoušek
Dívka s kotvou

Malíře Františka Matouška (1967) charakterizují práce se specifickým materiálem – džínovinou. Je jedním z mála „šťastných“ autorů, kterým se podařilo nalézt vlastní autonomní výrazový prostředek fungující jako nezaměnitelné signum. Volba materiálu měla od počátku vliv na podobu vznikajících děl. Většinou se jedná o drobnější formáty, kterým odpovídají také komorněji laděná témata. Linii „džínových“ obrazů, v kterých střídá různé formální postupy, odstartoval po polovině 90. let 20. století sérií podobizen popových zpěváků a herců z doby normalizace. Zde ještě částečně navazoval na ironické strategie generačního uskupení LUXSUS (1995-98), v jehož rámci se ale od začátku profiloval jako autor s vyhraněnou vnitřní citlivostí vůči komerčnímu a ideologickému dobovému braku. Je zajímavé i dnes, s odstupem, sledovat Matouškovo „propichování bublin“, plíživé, nehlučné až diverzní demaskování nabubřelých a mediálně oslavovaných „hvězd“ showbyznysu, popkultury, módy apod. z pohledu někoho, kdo částečně jakoby přiznával stopy oslnění těmito „ikonami“, a kdo je zároveň nemilosrdně shazuje v jejich zdánlivé „velikosti“. Přitom volí křehkou formu páraného textilu. „Fosilní“ otisky paměti v textilním médiu. Proces autorova střízlivění
a sebereflexe ztajený do pomíjivého materiálu.

Podobizny z poslední doby zastupují již jinou oblast Matouškovy zkušenosti. Autor tu zobrazuje členy rodiny, přátele a známé. Interpretuje akvarelovou předlohu své matky ve věku patnácti let. Zatímco zachovává věrnost podoby, propůjčuje modelu atributy dnešních teenegerů – mikinu s kapucou přes hlavu. Podobně podobiznu tety podle fotografické předlohy obléká do generačně vyhraněné džínové bundy. Vlastní dceru nechá na svém obraze sledovat večerníček na staré černobílé televizi československé výroby. Někde předkládá divákovi pouze talismany, které připomínají zesnulé příbuzné – řetízek se srdcem nebo křížkem, jinde vytváří skládané podobizny z archivních rodinných snímků (autoportrét). K autenticky zachyceným obličejům přiřazuje jiné vlasy, jiné účesy. Někdy situaci ještě zkomplikuje výsledným názvem obrazu, který vůbec nekoresponduje s jeho východiskem. Matoušek si pohrává s kontextem vlastní paměti, nad kterou staví pocitovou vizi něčeho vyššího, významnějšího a celistvějšího, co přesahuje jedince. Ironicky zpochybňuje vizuální informace jako archivní prameny, byť jsou na ně navázány i bezprostřední osobní vzpomínky. Spatřuje v nich prostor pro manipulaci, účelové posuny a mystifikaci lidského vědomí. Staví se skepticky k jakékoliv jejich adoraci. V čem naopak nalézá alespoň odlesk paměti nadčasové, časoprostorové, je krajina.

Téma krajiny, kterému se Matoušek věnuje souběžně s podobiznami, je pro něj dlouhodobě zajímavé. V úhrnu vytváří tři typy krajinných rámců – horizonty otevřených krajinných prostorů, intimnější výseky a zákoutí, samostatnou oblast pak tvoří krajina velkoměstská (včetně vybraných architektonických solitérů). Vzácně se tu potkává zvolená technika páraného textilu se smyslem pro iluzi prostoru. Struktura různě zahuštěné sítě textilních vláken je schopna vytvářet prostorově a světelně prostupné plochy, které kontrastují s dokonale vykrytými plochami akrylu. Prostřednictvím této technologie lze v ploše zaznamenat velké prostorové kontrasty stejně jako nepatrné takřka neznatelné světelné přechody. Také liniová kresba může být naprosto přesná. Podstatný je pro autora přenos emoce z otevřeného, spatřeného prostoru. Výsledný obraz nabízí koncentrovaný pohled na „dění v záběru“. Je-li na první pohled krajina zdánlivě banální (západ slunce, zasněžený horizont, mořská hladina), teprve po delším sledování obrazového povrchu vstupuje divák do jejího vlastního organismu, plného dějů. Ty jsou zachyceny v neobyčejných nuancích, téměř na hranici možností lidského oka. Ačkoliv Matoušek používá fotografických předloh, jedná se zpravidla o krajiny navštívené a prožité, což má svou důležitost. Autor cestuje a sbírá emoce z navštívených míst. Vytváří jakousi pomyslnou sbírku „obrazů“, ze kterých potom formuluje malířské výstupy – Norsko, Morava, New York, Berlín apod. Poslední obrazy čerpají náměty z prostředí ostrova Ibiza (Eivissa). Dnes turistický ráj, dříve výspa hnutí hippies. Matoušek jde s archeologickou důsledností po stopách historie místa. Ostrov celý procestuje, o všem se informuje. Kdo kdy ostrov navštívil, kdo „významný“ tu bydlel, kdo tu bydlí nyní. Co ho zajímá, osobně zhlédne, ohmatá zrakem. Z úhrnu poznaného si vytvoří představu místa, kterou teprve následně propojí s vizuálním zážitkem lokality. Vcítí se do její podstaty. Mapuje novodobá turistická „poutní místa“ a tím vytváří jakousi obecnější paměť. V propojení s obrazovou linií časem pohlcených a v čase mizejících portrétů a podobizen k divákovi doléhají odkazy na něco pomíjivého a zároveň se neustále opakujícího. Na tradici zvláštní kolektivní paměti, jejíž přesná podoba je sice zastřená a nepřiznaná, ale místy se dere zřetelně na světlo. Možná je to mlhavý pocit kontinuity vlastní existence, který jedinec zažívá při „cestování“, v přesunu prostorovém stejně jako časovém, horizontálním i vertikálním. Nebo je to jiná, významnější zkušenost, kterou není třeba popisovat, ale kterou je možné sdílet.

Kurátor výstavy: Leszek Wojaczek