RE-GENERACE

RE-GENERACE

...jedenáct sochařů v Sýpce!

Čadová, Buček, Dostál, Dostálová, Fojtíková, Koléšek, Kotrba, Maňáková - Neníčková, Mikesková, Nahorniak, Votrubová.

RE-GENERACE - aktuální práce deset sochařů mladší a nejmladší generace, které spojuje to, že prošli školením (a někteří zcela nedávno, v roce 2007) v sochařském ateliéru Maria Kotrby. Práce Kotrby, jako jedenáctého „do počtu“, pak představují pomyslný spojovací prvek celé výstavy.

Nejde však o přehlídku typu učitel a jeho žáci, i když by se to určitě nabízelo. Naopak, záměrem výstavy bylo vyhnout se jakémukoli školnímu (či školometskému) konceptu a ukázat směřování jednotlivých sochařů po jejich vlastních drahách, na škole a učiteli už zcela nezávislých. Zdá se, že tento záměr, společný projekt jedenácti samostatných tvůrčích jednotek, byl do důsledku dodržen. Ve dvou výstavních prostorech, jak v komornějším dolním sále, tak i v celé patro zabírající horní místnosti, se podařilo nainstalovat výstavu, kterou můžeme číst m.j. jako určitou zkoušku „sochařské“ existence několika bývalých Kotrbových studentů.

Le Corbusier, jehož stavby z posledních asi dvaceti let života jsou skutečnými sochami v architektuře, v roce 1948 napsal: „Zmocnění se prostoru je prvním činem živoucí věci, lidí a zvířat, rostlin a oblaků, základní projev rovnováhy a trvání. Zabrání prostoru je první zkouška existence.“ Zabrání prostoru je také první zkouška existence studentů přijímaných do Kotrbova ateliéru. A protože nejdůležitější kotrbovské poznávací znamení je intenzivní vnímání prostoru a hledání správně prostorově vystavěného tvaru, procházejí pouze ti, kteří prokáží jakési až pudové cítění a ctění prostoru. A ač sám bytostný figuralista, nechává Kotrba své studenty hledat osobní tvarové a materiálové vyjadřovací prostředky i ve vodách jemu ne zcela blízkých.

Proto také další možnost, jak rozklíčovat tuto výstavu, je spatřovat v ní jakýsi průřez dokumentující vývoj od stejného startovního bodu, jímž byla Kotrbova (figurální) sochařská škola, k nejrůznějším osobním sochařským modifikacím, z nichž některé již figurativní tvarování téměř zatlačily do pozadí. Proto také výstava (naštěstí!) nepůsobí jako přehlídka Kotrbových epigonů...

Nejdelší samostatnou cestu bezpochyby ušel Jaroslav Koléšek, a to nejen doslova (jde o jednoho z prvních Kotrbových žáků), ale také z hlediska posunu od „klasického“ figurálního sochařství ke konceptuální objektové tvorbě. Již poměrně dobře známé jsou jeho experimenty s barevnou pryskyřicí, na této výstavě je však zastoupen objektem s trochu tajemným názvem Vyrobeno pod povrchem, sestávajícím ze dvou palet odlitých z betonu, na kterých je vedle sebe vyskládáno množství stříbro-skleněných baněk, připomínajících vnitřnosti klasických „termosek“. Zdá se, jakoby nás zavedl do tovární haly ve sklárnách, kde chladne právě vyfoukané luxusní skleněné zboží. Podíváme-li se však pozorněji, zjišťujeme, že elegantní píšťaly s dlouhým hrdlem až nápadně evokují ruční granáty a půvabné misky obrácené dnem vzhůru nášlapné miny...

Také ještě donedávna „ryzí figuralistka“ Šárka Mikesková se pro tuto výstavu také zcela obešla bez figury jako základního stavebního kamene. Její dva objekty, zdálky působící jako velice jemné, jen mnohokrát nezvětšované květiny (kala a orchidej), z blízkosti útočí na divákovy smysly s až surreálnou brutálností. A to nejen proto, že v případě kaly stonek a drobné květy obalené bílým kornoutovitým toulcem tvoří krumpáč a květ orchideje chrlí nevzhledně nažloutlou plastickou tmelící hmotu, v níž se pomalu začíná ztrácet. Přesto nejsou obě květinové plastiky o nic méně přitažlivé a dráždivé než jejich droboučké, rovněž umělohmotně působící předobrazy. Zároveň působí obě jako jakési aktualizované memento mori.

Pro práce Roberta Bučka je typické metamorfování sochy-figury v architekturu. Zde je zastoupen třemi štíhlými dřevěnými stavbami (lapidárně pojmenovanými V řadě), které díky bílé křídové povrchové úpravě upomínají nedosažitelnost slonovinové věže... Nebo jde snad o podvědomé rozvzpomínání se na zmatení jazyků při stavbě babylonské věže? Schody samoúčelně vedoucí odnikud nikam nahrávají myšlence o současné všudypřítomné nemožnosti nalézt vhodný a všem srozumitelný komunikační kód.

Také pískovcová socha Anny Votrubové, ač nazvaná Medúza, má hodně blízko k expresivnějšímu architektonickému tvarování... Že by jisté předurčení dané už jménem neodbytně připomínajícím slavného „jmenovce“, rakouského sochaře/architekta Wotrubu?

Zbývají ti, kteří zůstali nerozlučně spjati s figurou, ať již jde o hravou a ilustrativnější polohu (Zuzana Čadová – především Hlava 32, Eva Fojtíková či Kateřina Dostálová), surrealističtější odnož (v případě Tomáše Dostála a Ondřeje Náhorniaka) nebo figury dobře ukryté v asistovaných ready-mades (u Gabriely Maňákové-Neníčkové).

A na závěr jedna z mnoha možných interpretací názvu výstavy RE-GENERACE: tedy generace „reprezentující reinterpretaci figury, rebelující proti rezistujícímu realismu a recentně reflektující realitu,“ zkrátka RE-GENERACE.

Hana Vorlová

www.fakultaumeni.osu.cz/index.php?ktg=39

Na akci mohou být pořizovány fotografie nebo audiovizuální záznamy. Svou účastí dáváte najevo svůj souhlas s focením a nahráváním vaší osoby. Fotografie a videa mohou být následně použity k další propagaci pořadatele.

Termíny

  • Pá 12.12.2008 — Ne 11.1.2009

Místo konání

Galerie Kaple

Pořadatel

Galerie Sýpka

Obrázky